Nedokončená
Poezie je už to žes otevřel dnes ráno oči
i to když nestydatý neurvalec do městské kašny v noci močí
Jsou to kamarádi jichž po cestě potkáváš
Je to rodina i četné neodbytné trable které máš
Je to všechno co ti milé je i co tě věčně souží
K čemu metafor je kopec
když v nich musíš poezii hledat jako ve tmě dveře
jako ztracený klid neviňátek
břitkou dýkou zrady sťatý po nevěře
Nad životem každého z nás krouží
hejno těch co nad námi si ruce myli
Občas zaprší
To pak ze zrcadel rychle mizejících louží
čteš poezii okamžiku lačně a plaše škemráš: ještě chvíli...
než odesteleš lože
Dej mi aspoň větu dokončit ó bože
abychom sami v sobě mohli porovnat se
jak borové dřevo do úhledných metrů na venkovském dvoře
